Clanek pochazi z Welt.de
Renate Schwimmerová má svou práci skutečně ráda. Sama sebe popisuje jako řešitele problémů. Jako case manager na úřadu práce podporuje lidi na cestě do práce. K tomu musí hodně vědět a šťourat se v soukromém životě svých zákazníků.
Nejlepší věc na její práci? Když zákazníci naposledy prostrčí hlavu dveřmi a oznámí: „Chtěl jsem se jen rozloučit, je mu 58 let a žije na severu Šlesvicka-Holštýnska. Po studiu obchodní administrativy pracovala v zákaznickém managementu až do doby, kdy byla před 20 lety zaměstnána na úřadu práce, nejprve jako agentka a poté jako case manager.
Schwimmerová se stará o zhruba 135 příjemců dávek – šest procent z nich označuje za naprosté odmítače. Tedy osm zákazníků, které Schwimmer roky neviděl ani s nimi nemluvil. Mezi nimi i mladý pár, který čeká šesté dítě.
Renate Schwimmer má ve skutečnosti jiné jméno. Aby mohla mluvit otevřeně, její skutečné jméno se neuvádí.
Redakce: Ministr práce Hubertus Heil koncem loňského roku oznámil, že tvrději zakročí proti těm, kteří odmítají pracovat. Co se od té doby stalo?
Renate Schwimmer: Nic. Některé z mých zákazníků jsem neviděl šest let. Aktuální možnosti: žádné.
Redakce: Jak tyto lidi kontaktujete?
Schwimmer: Nesmíme vás kontaktovat prostřednictvím e-mailu, protože komunikace by nebyla dostatečně chráněna před přístupem třetích stran. Můžu zavolat, ale většina lidí zná číslo úřadu práce a nezvedá se. Mohu poslat dopis poštou a nedostanu žádnou odpověď. Doručovací list mi říká, zda byl dopis doručen nebo ne. Třetí písemnou výzvu pak doručuje osobně case manager. Ve většině případů postižený neotevře dveře.
Redakce: Můžete jmenovat takové případy, které aktuálně řešíte?
Schwimmer: Jednomu z mých zákazníků je něco přes 30 a stále žije se svými rodiči. Od ukončení střední školy nic nedělal. Od srpna 2018 pobírá dávky. Tehdy byl jednou v mé kanceláři, naposledy jsme spolu mluvili po telefonu před téměř čtyřmi lety. Je to někdo, kdo nemá v životě směr. Dále je to 40letá svobodná matka 16leté dcery. Kvůli dluhům u zásilkových společností si musela odpykat čtyřměsíční trest vězení. Sociální dávky pobírá od června 2018, kdy proběhl poslední pohovor. Od té doby žádná odezva, ani na výzvy, ani na písemné pozvánky.
Redakce: To zní frustrovaně.
Schwimmer: To je ono. Pár, jemu je 37 let a jí 35 let, má vztah více než šest let. Mají pět dětí a šesté je na cestě. S prvním dítětem přestala pracovat a on nastoupil s třetím dítětem. Oba mají maturitu a vyučení v odborných oborech, které vyžadují kvalifikované pracovníky. On byl voják , ona lékařská asistentka. Poslední rozhovor s ní byl před dvěma lety, s ním před pěti lety.
Redakce: Pamatuješ si ještě na svůj poslední rozhovor s ním?
Schwimmer: Řekl mi tehdy: "Vždy jsme chtěli mít velkou rodinu."
Redakce: Vidíte v občanských penězích prostředek k realizaci vašeho vytouženého životního plánu?
Schwimmer: Správně. Spolupracovník mi nedávno řekl, že on a jeho žena chtěli mít třetí dítě, ale nemohli si to dovolit. Když pomyslím na své zákaznice, které mají pět nebo šest dětí, cítím se nepochopitelně. Peníze občanů nejsou k tomu, aby se životní plány staly skutečností. To vyvolává otázku: Má tady každý svobodu bláznů?
Redakce: Mohli by si manželé dovolit šest dětí, kdyby oba pracovali v profesích, ve kterých se vyučili?
Schwimmer: S největší pravděpodobností ne. Při tolika dětech by si nejspíš museli dobíjet i přes práci a stěží by měli k dispozici více peněz, než mají nyní s občanskou dávkou. Přesně tam je chyba v systému.
Redakce: Kritici si stěžují, že mnohodětné rodiny dokážou vyžít z peněz občanů více než dobře, zatímco svobodní lidé jen stěží vyjdou s penězi.
Schwimmer: To je také pravda. Vezměme si pár se třemi dětmi: Pokud oba rodiče pobírají občanský příspěvek , mohou z něj dobře žít. Pokud pak jeden rodič pracuje načerno 20 hodin, je to vlastně velmi dobrý život. Chápu, že lidé, kteří pracují v sektoru s nízkými mzdami, jsou naštvaní. 40 hodin úklidu, sběru nebo péče o lidi za sotva více peněz než se sociálními dávkami, to je nespravedlivé. Je porušen zákon o mzdových rozdílech – v platech státních zaměstnanců již neexistují nejnižší platové úrovně.
Redakce: Jaké by bylo řešení?
Schwimmer: Úroveň podpory by se musela snížit, aby ta práce rozhodně stála za to. Nejlepší by však bylo v první řadě nenechat lidi skončit v prekérních životních podmínkách. Potřebujeme rozšířit péči o děti, podporovat slabší studenty, dokud nedostudují, zefektivnit duální vzdělávání tak, aby dvouletá příprava byla možná i pro slabší praktikanty, a vyžadovat, aby lidé s migrantským původem absolvovali kurzy němčiny.
Redakce: Zpět k celkovým odpůrcům. Řekl jsi, že toho můžeš udělat jen málo. A co sankce?
Schwimmer: Pokud se příjemce dávky nezúčastní opatření – např. účasti na aplikačním kurzu – jedná se o porušení povinnosti. Jeho standardní požadavek se pak na jeden měsíc sníží o deset procent. Místo 563 eur by jednotlivec dostal pouze 506 eur. Pokud by člověk do roku porušil další povinnost, snížila by se základní sazba na dva měsíce o 20 procent a na třetí o 30 procent za tři měsíce. Pokud zákazník nezvedá telefon, je to nepříjemné, ale nemá to žádné následky. Pokud se nedostaví na schůzku, je to prostě považováno za nenahlášení a může být potrestáno pouze deseti procenty.
Redakce: Má to vliv?
Schwimmer: Ne. Většinu času mi jen zavolá naštvaný. Vždycky říkám: „Tak pojď za mnou a pracuj se mnou.“ Na to nikdo nereaguje. To je velmi frustrující. Zejména proto, že od zavedení občanských peněz není stoprocentně potrestán téměř žádný příjemce.
Redakce: Proč ne?
Schwimmer: K tomu by musel odmítnout rozumnou práci a tento případ je postaven tak, že k němu v praxi nedochází. Příjemce dávky občana by musel odmítnout podepsat pracovní smlouvu, kterou mu zaměstnavatel předloží v plném rozsahu. Navíc už musel dostat snížení za porušení povinnosti.
Redakce: Takže sankce jsou příliš slabé?
Schwimmer: Často mě udivuje, že lidé mohou žít podle schváleného principu. Pokud je někdo připraven o tolik peněz a přesto se o něj dostane, je potřebný? Myslím, že ne. Peníze občanů jsou vlastně nepodmíněným základním příjmem zadními vrátky. Můžete si dělat, co chcete, bude se platit dál.
Redakce: Pokud máte svůj způsob, sankce by měly být přísnější. Bylo tomu tak před penězi občanů?
Schwimmer: Před zavedením peněz občanů se první porušení povinnosti trestalo 30 procenty na tři měsíce. Druhý pak s 60 a třetí se 100 procenty. Příjemce dávky pak už nedostal vůbec žádné peníze, platilo se pouze nájemné. Pro jednotlivce to bylo velmi těžké – podle mého názoru hraniční.
Redakce: Jak v takové situaci přežít?
Schwimmer: Tehdy ještě existovaly stravenky. Mohli jste je nasbírat, abyste neměli hlad.
Redakce: Kdybyste byl jeden den ministrem práce, vrátil byste se tam?
Schwimmer: Okamžitě. Jako case manager musím mít možnost zcela zrušit občanskou dávku, pokud zákazník odmítne pracovat a nekontaktuje mě měsíce. Nájem by se samozřejmě musel stále hradit, protože každý má právo na bydlení. Také by pro mě bylo důležité, aby sankce mohly být kdykoli odvolány, pokud zákazník přijde a řekne: „Teď do toho jdu.“
Redakce: Co dalšího je třeba změnit?
Schwimmer: Totální odpůrci by neměli mít žádný nárok, protože jejich občanský příspěvek financuje mimo jiné jediná sestra, která pracuje 40 hodin. A opět by se musela zkrátit čekací doba s ohledem na majetek a nájemné. Pokud momentálně bydlíte v penthouse a zdědili jste po babičce 35 000 eur, tak by nás to rok nemělo zajímat. Úřad práce vám platí nájem a každý měsíc vám převádí základní částku.
Redakce: Existují země, které to dělají lépe než my?
Plavec: Dánsko. Úroveň benefitů je vázána na jazykovou úroveň. V důsledku toho klesl počet žádostí o azyl . Jako magnet pro nás ale působí nízkoprahová občanská výhoda - 44 procent mých zaměstnatelných zákazníků má migrační minulost. Většina z nich nemá dostatečné znalosti němčiny pro konzultaci. Mohou se pohodlně zařídit z peněz občanů, protože je nelze zaměstnat.
Redakce: Takže byste požadovali mluvit německy.
Schwimmer: Ano. Každý, kdo má dobré vyhlídky na pobyt, by měl mít povinnost zúčastnit se kurzu němčiny. K přechodu od zákona o dávkách pro žadatele o azyl na občanskou dávku s vyššími dávkami by mělo dojít až po dosažení jazykové úrovně B1. Stručně řečeno: žádná znalost jazyka, žádné občanské peníze.
Redakce: Máte naději, že se to stane?
Schwimmer: Ne. Politici ignorují realitu, stejně jako naše manažerské úrovně. Netuší, co se s námi děje a s kým máme co do činění. Nechápejte mě špatně: Mám také velmi milé zákazníky, kteří mi nosí domácí marmeládu. Drtivá většina pracuje dobře, ale frustruje mě fakt, že jsou lidé, kteří odmítají pracovat, i když jsou toho schopni a nelze jim pomoci.
Redakce: Na druhou stranu si příjemci dávek stěžují na nedostatek respektu ze strany zaměstnanců úřadu práce.
Schwimmer: To si umím dobře představit. Jsme jen lidé s určitou dávkou trpělivosti. Přesto od těchto lidí něco chci a samozřejmě se k nim chovám s respektem. Nezažil jsem, že by někdo z našeho týmu nerespektoval svého zákazníka, ale určitě se to stává. Slyšel jsem o nohách na stole, a to nefunguje.
Redakce: Co se stane, když dojde trpělivost?
Schwimmer: Zdravý sarkasmus pomáhá. A láhev bílého vína čeká doma v lednici. (smích) Mám-li být upřímný, pomáhá vědět, že do důchodu mi zbývá už jen pár let. Nedokázal jsem si představit, že bych v této práci strávil dalších 20 let.
Přidat komentář