Clanek pochazi z Welt.de
Slabá vláda, která selhává v těch nejjednodušších úkolech, ve světě, v němž si silní bez zábran slouží sami sobě: nejpozději od Gazy by lidé měli zvážit, zda si ještě mohou dovolit shovívavou občanskou společnost.
Lidé by raději zahynuli, než aby změnili své zvyky , řekl kdysi spisovatel Lev Tolstoj, a to se neobejde bez černého humoru. V roce 1910 ve stáří skutečně oslavovaný autor všeho nechal a vydal se na cestu na jih Ruska, při níž dostal zápal plic a zemřel v otevřeném vlaku. Tak vidíte, jak to děláte, může to být špatně, a já jsem na to musel v posledních hektických dnech několikrát myslet, když šlo o evakuaci německých občanů z Izraele. Za prvé, zahraniční kancelář toho moc nedělala, cestující zůstali sami a někdy je musely vyzvednout letecké společnosti třetích stran. Mezitím paní Baerbock přišla s myšlenkou, že by ti, kterých se to týká, mohli také letět přes Allenby Bridge do Jordánska a přes Ammán, a nejnovější zvrat pro ty, kteří zůstali pozadu, je nyní, že by měli cestovat do Eilatu v jižním Izraeli a přejít hranice do Akaby v Jordánsku. Tam si pak vyzvedne letadlo za standardní cenu 300 eur.
Teď nechci pochybovat o tom, že jordánský vládnoucí rod nemá zájem na konfliktu s německými turisty a nechá je odjet po obvyklých formalitách a dodatečných nákladech v Akabě. Na druhou stranu v Jordánsku žije několik milionů lidí s palestinskými kořeny a mezi nimi se tento tolerantní postoj ke všemu, co pochází z Izraele, nutně nerozšířil. Naopak, do neděle se toho může ještě hodně stát. V Jordánsku jsou k vidění i snímky z bojového pásma Gazy a ještě před akcemi Izraelců vládlo v ulicích království nadšení z hrůzných teroristických útoků Hamasu na jihu Izraele. Jordánci jako takoví jsou super milí a pohostinní, ale včera velké skupiny Jordánců pochodovaly k hraničnímu přechodu Allenby Bridge a musely být zatlačeny slzným plynem. Mezi Izraelem a Jordánskem jsou bohužel jen tři přechody, a pokud je tam z milionů rozhněvaných lidí, kteří chápou teror, jen hrstka, která má zájem na další eskalaci, jsou tyto tři přechody ideálním místem k vyjádření nespokojenosti. A v této oblasti poněkud laxních zákonů o zbraních můžete získat Carlo, primitivní a přesto smrtící repliku samopalu Carl-Gustaf M/45 ráže 9 mm, za pouhých 500 dolarů.
A i se svými skromnými zkušenostmi z Blízkého východu bych předpokládal, že o operační bezpečnosti již nemůže být řeč, pokud německé ministerstvo zahraničí jako jeden ze spojenců Izraele zveřejní na Twitteru, kdy a kde mají bezvěrci tuto jednu hranici a několik desítek metrů široké musí projít do Jordánska. Ano, možná jsem trochu malicherný a přehnaně opatrný, ale v takových chvílích se nelze spoléhat na všechno a všichni vždy racionálně zareagují podle německých představ. A tam dole jsou také mladí lidé se špatnou povahou, kteří vám mohou těžce ublížit smyčkou a ostrým kamenem, pokud s sebou jako paní Baerbock v Izraeli nemáte soukromý tryskáč Bombardier Global 6000 a ochranku. To je samozřejmě velmi příjemné, o tom nechci pochybovat, ale jako turista by mi nebylo nijak zvlášť příjemné, kdyby mé cestovní plány byly v dobách, jako jsou tyto, zveřejňovány německými úřady na internetu. A tím se dostáváme k mému dědečkovi, který byl úplně jiný člověk než já a byl jedním z posledních, kdo byl v roce 1918 vyslán do první světové války s kulometnou rotou. A který si z té doby zachoval velmi zvláštní oblibu pro silné dlouhé zbraně a jako lovec střílel každý víkend na svém lovu nevinná zvířata. Jak možná víte, byl jsem po desetiletí vegetarián a nebyl jsem vhodný pro ozbrojené síly.
Nikdy jsem nechápal, jak vás stát může poslat do plynem naplněných kráterů po granátech ve Flandrech ve věku 18 let a pak si po demobilizaci koupit všechny myslitelné střelné zbraně, které vlastně nepotřebujete. Například můj děda měl kamzíkovou pušku pro vysokohorské použití, jen aby se mohl pochlubit svým přátelům. Na Silvestra se svou trojicí sestřelili sousedům komíny ze střech. I ve vysokém věku měl stále foukačku, kterou střílel malé hrozny na kolemjdoucí. Využil svých konexí k získání střeleckého náčiní, což babičce po jeho smrti způsobilo hrozné rozpaky, dokud se o likvidaci nepostaral kamarád myslivce s podobně dobrými konexemi. Na půdě domu je krabice, do které nám jako dětem vždycky říkali, abychom se do ní nedívali, protože děda něco „zapomněl“. Nakonec to nebylo tak zlé, alespoň ne něco, co by bylo považováno za válečnou zbraň, ale německé - a zejména bavorské - zbraňové právo bylo dlouho dost liberální a držení zbraní bylo běžné i v normálních domácnostech. Cyklistům bylo například kolem roku 1900 doporučeno, aby s sebou v noci vždy nosili revolver. A ještě před pár lety jsem byl vlastně rád, že žiju v zemi, kde byly takové věci naprosto zbytečné.
Dokud se za rohem uprostřed vilové čtvrti neotevřela diskotéka, která nepřitahovala zrovna nejlepší davy. Lidé očividně nechtěli brát drogy uvnitř, ale skoro se dal nastavit hodiny podle skupiny lidí, z nichž někteří sledovali ulici a jiní procházeli návštěvníky stojícími venku a mluvili s lidmi. Policisté si toho samozřejmě v určité chvíli všimli a prováděli kontroly častěji, takže se skupina se zákazníky schovávala do domovních vchodů v okolí, kdykoli měla příležitost. A jedné krásné noci jsem přijel domů na kole a všiml jsem si, že brána farmy není zamčená a že se uvnitř obchoduje s látkami. To bylo docela nepříjemné, protože transakce pravděpodobně nebyla za nejlepších podmínek a byl jen jeden východ - ten, kde jsem stál. Možná při svém rychlém ústupu něco ztratili na dvoře - každopádně za svítání byli zpátky na ulici před zamčenou bránou a křičeli nadávky. A policie mi telefonicky řekla, že v tuto chvíli nemá nikoho, kdo by se na to podíval. Diskotéka je naštěstí už dávno zavřená, ale to jsou chvíle, kdy si jako správný daňový poplatník říkáte, zda má stát ještě vše pod kontrolou, nebo zda by bylo nepraktické se v nouzi bránit . Protože lidé tam dole na ulici byli očividně jen velmi naštvaní a ani v nejmenším se nebáli možného monopolu násilí ze strany státu.
Samozřejmě mi nepřijde na mysl jen tak někoho střílet přes hlavu a ani nevím jak na to, ale tenkrát možná nebyl špatný nápad ukázat dědečkovu trojku v okně jako deeskalační opatření. Od mého bezstarostného mládí přibývá okamžiků, kdy jsem vyrušen a pak se nemohu ubránit přemýšlení o starých myšlenkách. Vlastně jsem věřil, že se stát obejde bez mých služeb v Barrasu a že bych mohl mít hezký rok bez kasáren. Nyní, rok a půl, zuří brutální dobyvačná válka Rusů proti jejich malému sousedovi Ukrajině, jen zaštítěná Polskem, a Putinovi poskoci otevřeně mluví o tom, že chtějí rozšířit svou vojenskou sféru vlivu do Německa, zatímco kancléř se v otázce dodávek zbraní chová panna v nevěstinci. Možná, že studení bojovníci ve shromažďovací kanceláři před německou vlajkou měli bod nebo dva, které jsem nepoznal, když mě neochotně pustili s 5 a praskli, že to není důvod k radosti? Dodnes se nemohu přimět, abych v armádě viděl něco dobrého, ale někdo to dělat musí a v dobách, jako je tato, se člověk může jen divit, že po první panice v Německu už dochází k škrtům ve výzbroji. Co si myslím, že v tomto současném Německu chybí, je obětavost a důslednost – místo toho se v době krize žvýkají rybí sendviče a hraniční přechody jsou zrazeny, zatímco dopravní letky letectva snášejí prach na zemi a platí se miliony z peněz daňových poplatníků pro nevládní organizaci, která by sbírala nelegální migranty ve Středozemním moři. Stát, ze kterého pocházím, měl ještě zubaté postavy jako Alfred Dregger a Helmut Schmidt – nemuseli jste je mít rádi. Nic takového by se jim ale nestalo.
Naopak, po teroru Černého září v Mnichově v roce 1972 a následných únosech, Němci naslouchali Izraelcům a šli až na hranice právního státu, aby natrvalo odstranili Palestince ze země: viděli škody, které tyto skupiny způsobily – už tehdy Kolaborace s levicovými extremisty – škody a vyvrhly je přes stranické linie. Lidé mezitím už roky sledují ruch islámského centra Hamburk s jeho pochody. Jako kulturní instituce hájíme v Documenta osobnosti jako Nemi el-Hassan, Malcolm Ohanwe nebo Ruan Grupa, kteří se netají svými postoji, a spolupracujeme s tureckou náboženskou autoritou, jejíž hlava vidí Izrael jako „rezavou dýku, která uvízl v srdci islámského světa „hanobený. Dělají to, dokážou to, protože následky vždy přicházejí příliš pozdě, a pokud vůbec, vždy se v Německu najde někdo, kdo Němce uklidňuje, relativizuje a obviňuje. Od excesů na katedrální desce v Kolíně nad Rýnem až po sedm úmrtí v Ampfingu, které bylo umožněno pouze nedbalostí otevřených německých hranic za paní Faeserové . Zločinci na pašerácké scéně, příznivci Hamasu, příznivci BDS: ti všichni se zde nemají čeho bát. Smějí se státu. Protože vědí, že po obsáhlých oznámeních budou peníze za ochranu vypláceny znovu a později, jako tomu bylo v případě Pásma Gazy, budou vyplaceny peníze na ochranu, aby se předešlo nepříjemným útrapám a kritice ze strany jejich vlastních politických přátel.
Tento stav se nechává demonstrovat silnějšími, odvážnějšími a brutálnějšími ve světě, ve kterém konkurenti v Rusku, Číně, Íránu, Turecku a arabské sféře uznávají slabost a oběti, od dohod o uprchlících s Erdoganem po německé nevládní organizace hranice Polska a Běloruska. A všichni vědí, že Německo je masivně závislé na dovozu energie. Ne proto, že bychom neměli energii, ale proto, že politicky jsou žádoucí jen určité formy. Dokonce i země jako Bavorsko by měla ložiska zemního plynu, která by mohla být vybudována pro Mnichov v okrese Miesbach: To nechtějí, protože by to mohlo potenciálně ohrozit geotermální energii v Miesbachu. Plyn leží ladem pod severním Německem, ale my dáváme přednost tomu, abychom frackování provedli mezinárodně a prodali naši bezpečnost Kataru, který může kdykoli uzavřít kohoutek, jako tomu bylo během ropné krize v roce 1973. To samo o sobě nedělá frakování v Německu o nic lepší, ale lidé jsou nyní příliš zbabělí, aby vůbec vedli tuto debatu. Rozhodně nejsem ani příznivcem jaderné energetiky, ale vzhledem k současnému globálnímu politickému prostředí je to pozoruhodný krok odstavit elektrárnu jako Isar 2, která by mohla dál fungovat hladce a levně, a postavit plynové elektrárny jejich zásobování v případě lesního požáru na Blízkém východě nemusí být zaručeno.
Občanská společnost byla po pádu zdi a konci studené války samozřejmě lákavá a otevřela mnoho teoretických perspektiv. Ale minimálně od konce internetové euforie s Neuer Markt a Hartz IV už starý německý model nefunguje. A existuje řada krizí, které hlodají základy státu: hrozící úpadek bank v roce 2008, krize eura, která nebyla nikdy překonána, neschopnost EU reformovat se, azylová krize Merkelové, která se stala nákladnou integrační krizí, krize eura, neschopnost EU se reformovat, krize azylu Merkelové, která se stala nákladnou integrační krizí, krize eura, která se nikdy nepodařilo překonat. a vyvlastnění střadatelů politika nulových úroků, plýtvání penězi během Corony, pak nesmírně vysoká inflace, válka na Ukrajině, hrozba vyvlastnění prostřednictvím renovací domů a extrémně drahé dlouhodobé klimatické projekty včetně krize dodávek, nyní Gaza a možná brzy spor o Tchaj-wan: politika se bude pořád dělat nonšalantně, jako by si člověk mohl vybrat možnosti budoucnosti po pádu zdi, a ne pod drastickými omezeními v novém vydání studené války, do kterého se Německo v současnosti potácí, daleko k jakémukoli pochopení. A pokud bude Berlín dál oslavovat daně občanů, jako by to byl zlatý věk, musí se občané alespoň zamyslet, zda jejich krásné zvyky z dob relativní bezpečnosti a staré podstaty Spolkové republiky stále platí.
Protože pokud už stát neprojevuje žádné vlastní zájmy nad rámec daní a pokut a sleduje, jak jeho občané řeší své vlastní problémy ve válečné zóně, pak to musíte vzít na sebe svým vlastním zájmem. Ghaňan, který si právě kontroluje na svém mobilu, kolik bude jeho občanský příspěvek v Německu, když u Tunisu hodí pas do moře a bude se vydávat za Eritrejce, kterého nelze deportovat, skončí stejně. A Eritrejec, který se nedávno bouřil ve Stuttgartu a Giessenu, také pochopil, že mu žádné zvláštní sankce ze strany státu nehrozí.
Příznivci Hamásu nebojácně označují domy Židů v Německu a vy můžete lidem říkat doslova „brambory“ a „psy na žetony“ a stejně jako výše uvedený pán se nechat poslat do tiskového klubu, Spolkové agentury pro občanskou výchovu a Goetheho institutu. . Každý, kdo šíří svou nenávist k Izraeli v našich ulicích a na internetu, to má spočítané a naplno a beze strachu žije svůj vlastní zájem. Pro místní obyvatele by mělo být snadné sebekriticky reflektovat své vlastní potřeby a přehodnotit několik starých přesvědčení, které byly jistě dobře míněné, ale již nezapadaly do toho, jak svět běží.
Teď, když mě omluvíte, vzhledem k davu přátelskému k vraždám na ulicích se musím podívat do staré krabice na půdě, abych viděl, co po sobě můj dědeček zanechal.
Tags: Welt.de , antisemitismus , zide , Izrael , islam , muslimove , katolici , Nemecko , nasili
Přidat komentář