Clanek pochazi z NZZ.ch
Odkaz na Institut Kiel IFW.pdf
Na okamžik byla diplomacie vymazána, emoce vybuchly. Prezident Selenskij se přes NATO přepadl, protože bez šance nepostaví jeho zemi.
Absurdní to bylo, duněl. O nic méně otráveném byl britský ministr obrany Wallace, NATO nebyl Amazon, kde jste si mohli všechno objednat. A pokračoval: „Ať se ti to líbí nebo ne, lidé čekají na vděčnost.“
Násilná slovní výměna názorů Ukrajině připomíná, že bojuje ze všech válek nejobtížnější: válku koalice. Každá spojenectví je jen tak silná, jako nejslabší z jejích členů; a čím déle válka trvá, tím křehčí se zlepování, které ji drží pohromadě.
Každá aliance vykazuje krátce nebo dlouhé známky únavy. To bez ohledu na to, zda bude Trump znovu zvolen prezidentem v listopadu příštího roku a pak se možná vrátí dodávky zbraní pro Kyjev.
Kyjevská závislost na Západě nemůže být větší.
Aby byla pomoc Ukrajině dlouhodobě odolná vůči krizi, všichni členové by se na tomto úsilí měli podílet rovným dílem. Ale ani po roce a půl válce tomu tak není. Podpora opírá v podstatě na amerických ramenou. USA dodávají nejen většinu zbraní. Jsou také vedením, které určuje směr a drží NATO pohromadě.
Evropské služby se naopak vracejí. Západní vůle k vítězství by pravděpodobně rychle polevila, kdyby váhavý kancléř Scholz nebo bystrý prezident Macron opustili děj v alianci.
Finančně je Ukrajina jen suverénním státem. Obrázek je jiný, pokud vezmete v úvahu také vlastenectví a obrannou připravenost. Tady neukazují Ukrajinci žádné vyčerpání.
Západní pozorovatelé se téměř láskyplně zajímají o ruské slabiny. Ty jsou zřejmé, vojensky a politické. Nedávno byli vyryti Prigošinovým převratem a Putinovým postojem. Vše však naznačuje, že režim může pokračovat ve válce po dlouhou dobu. Pokušení je skvělé ochránit schopnosti Moskvy jednoduše proto, že si přejí vítězství v Kyjevě.
Rusko má robustní zbrojní průmysl. Válka navíc změnila každodenní život lidí relativně málo, pokud neslouží na frontě nebo tam nemají příbuzné. Země je především stěží závislá na zahraniční pomoci. Kreml chce, aby se dělo – pokud jde o ruskou trojici neschopnosti, kárání a korupce dovoluje.
Mezitímní bilance je smíšená
Ústřední otázkou tedy zůstává, jak je ukrajinská výdrž, když válka projde do třetího nebo dokonce čtvrtého roku. Navzdory úspěchům, jako je obrana Kyjeva a osvobození celých oblastí, je prozatímní rovnováha smíšená.
Po letu mnoha krajanů se dobrých třicet milionů Ukrajinců potýkají s početně vyšším nepřítelem. Pokud koalice vydrží, nabídka je zajištěna. Je proto rozhodující, zda Kyjev v dlouhodobém horizontu dostatečně vyškolil bojovníky.
To platí tím spíše, že ukrajinská letní ofenzíva nepřináší téměř žádné výsledky. Zdá se, že útočníci nenacházejí recept na minová pole a hluboce zatákající obranu.
Rusové uvalili na svého oponenta válku, požadují velké oběti z obou stran a využívají toho, kdo má delší dech. Bachmuth bude jednou povolán v dech s Verdunem.
Ukrajinské vedení pravděpodobně čeká významné rozhodnutí. Buď dá všechno na jednu mapu a hodí své dříve ponechané rezervy pro ofenzívu, aby se prosadily. Nebo se svými zdroji vypořádává ve válce opotřebení a trhá mě, a tím plně pochybuje o výsledku ofenzivy.
V patové situaci má nabídka kazetové munice Ukrajincům zajistit konečný dopad. Dříve už tu byly raketomety, houfníky a tanky. Ti, kteří doufají v zázračné zbraně, budou pravidelně zklamáni. To platí i pro dodávky amerických stíhacích letounů.
O válce rozčilování se nerozhodují jednotlivé zbraňové systémy, ale stabilita a lepší strategie. To zahrnuje také poctivý inventář. Síla a slabost Ukrajiny jsou oba jejich spojenci. Bez ní Kyjev nepřežije, zároveň si tím Ukrajina nikdy nemůže být jistá. Irák, Afghánistán a Libye jsou památníky zklamaných nadějí a nesplněných slibů.
Západ se považuje za spolehlivého partnera a přesto je pravý opak. Přetíženost nebyla jeho největší cválcností v posledních třech desetiletích. Možná se je znovu učí, protože mu hrozí, že bude existovat poprvé po dlouhé době. Nebo bude mít západní veřejnost Ukrajinu unavenou, pokud budou domnělé zprávy o hrdinském vítězství, co je možné. S nadávným přáním se jen nemístně nevyvíjí žádné války.
Kompromisní mír by nebyla porážka
NATO a Ukrajina mají jiné zájmy. Ukrajina chce jako stát přežít a uštit okupantům všechny oloupané země. NATO se snaží Rusko komplexně oslabit, aniž by bylo přímo vtaženo do války. Selenská aliance proto navrhla přání o vstupní záruku. Ukrajinu přijme až poté, co budou zbraně potichu a splněny některé další podmínky. Při výpočtu NATO se Ukrajina vyčísluje nad, ale zároveň je to jen detail a ne celý obraz.
Summit ve Vilniusu je k tomu vizuální materiál. S přijetím Finska a brzy i Švédska dosáhla atlantická aliance velkého strategického cíle. Dříve Rusko okamžitě ohrožovalo Baltské a pobaltské státy. S dvojím krokem po kroku se rovnováha sil v regionu mění. Tento úspěch přetrvává nezávisle na osudu Ukrajiny.
Selenského hněv na začátku summitu by měl být způsoben poznáním, že jeho země je nástrojem a ne cílem aliance sama o sobě. Realismus není defaitismus, který je pro Ukrajinu pravdou stejně jako NATO.
Pro Kyjev se nevyplatí maximalistická politika, která přijímá pouze vyhoštění okupantů z celého území, včetně Krymu. Vzhledem k mnoha nejistotám by mír kompromisu nebyl porážkou.
NATO má vlastní ruce, aby zajistilo zásobování Kyjeva. Evropané zároveň musí zvážit, jaká by po nich mohla být vyvolána změna moci v Bílém domě. V nejhorším případě by své úsilí zintenzivnili natolik, že by mohli kompenzovat americký částečný ústup? Nikdo, dokonce ani samotní Evropané, neočekává, že to udělají. Lze si představit, co by ukrajinský kolaps a mírem v ruské diktaci znamenaly.
Zároveň by Nato mělo mít v hledáčku konec. V určitém okamžiku, pokud se obě strany utratily, se na bojištích zastaví klid. Pak má Allianz nesmírný test stresu.
Mírová smlouva má cenu jen pro své noviny, pokud ponechá Ukrajinu otevřenou NATO pozdějšímu přistoupení. To je jediný způsob, jak vytvořit stabilní a jasné podmínky, které minimalizují riziko dalšího kurzu zbraní. V opačném případě hrozí, že dveře do Evropy zůstanou uvězněny v nekonečné smyčce ruského nátlaku a otevřeného násilí. To by mělo drastické důsledky pro celý kontinent.
Zároveň Moskva vyhlásí podmínku mírové smlouvy, že se Kyjev zřeví veškeré ambice připojit. Zůstane pak NATO tvrdé, nebo zopakuje svou chybu summitu v Bukurešti v roce 2008? V té době Paříž a Berlín na Ukrajině bránily jasné a předvídatelné perspektivě.
Aliance zatím z konfliktu vytěžila co nejvíce za správný. Ale špatné rozhodnutí na konci stačí promarnit hodně z toho, co Ukrajina rozkvetla.
Přidat komentář