Článek pochází z Novyagazeta.ru
Po porážce ve druhé světové válce byla vlast Schiller a Goethe zničena a rozebrána. Zemřelo 7 milionů Němců, 2 miliony lidí se zdravotním postižením a dalších 12 milionů se stalo uprchlíky ztracených území. V zajetí bylo zadrženo asi 5 milionů zdatných mužů. Takové bylo počítání s lidovou podporou nacistické strany. Hlad, devastace, zabavená území, miliony zabitých a vyhoštěných, německý lid kolektivně zaplatil za císařskou aroganci, za Deutschland uber alles, hrdost na „jednotu německého světa“, vzrušení „znovusjednocení s Rakouskem“ a radosti z „návratu Sudetenlandu“.
V roce 1949 byla Spolková republika Německo vyhlášena na západě a Německá demokratická republika na východě v sovětské okupační zóně. V roce 1952 úřady NDR vybavily hranici av roce 1960 oplocily Západní Berlín jako samostatnou správní jednotku. Z území dvou německých států se armádní skupiny SSSR a NATO navzájem ohrožovaly.
Návrat k lidskosti
Pro Němce byl takový návrat odmítnutím vlastní minulosti. Navíc v západních okupačních zónách byly tresty za nacistické zločiny přísně osobní. Britská komise pro válečné zločiny před kapitulací Německa prozkoumala případy asi milionu německých občanů. Z toho bylo přes 200 tisíc internováno v britských, francouzských a amerických okupačních zónách. Pro koncentraci byly použity bývalé koncentrační tábory, včetně Dachau a Esterwegen. Pro roky 1946-1947. Jen v bavorském vězení Landsberg bylo americkými soudy pověšeno asi 300 nacistických funkcionářů. V západních zónách bylo uloženo celkem 668 trestů smrti, z nichž některé byly nahrazeny vězněním. Stovky nacistů byly popraveny poté, co byly převezeny ze západních zón k soudu ve Francii, Polsku, Československu, Jugoslávii, Norsku, Řecku a SSSR.
Hlavním bodem denazifikace na Západě však nebylo pronásledování počtu potlačovaných, ale politická izolace nacistů, narušení jejich korporátních vazeb a vypracování „tiché většiny“ Němců, aby uznali kolektivní vinu za to, že si dopřali Hitlerův režim. Za tímto účelem byla použita omezení politických práv, zákazy povolání, propaganda prostřednictvím sdělovacích prostředků a dokonce i hromadné výlety do bývalých táborů smrti, které byly někdy vyžadovány k získání stravovacích karet.
Obyvatelé NDR na kontrolním stanovišti na území Západního Berlína. Foto: RIA Novosti
Hlavní roli však hrály obrovské investice Marshallova plánu, osvobození všech válečných zajatců západními spojenci do roku 1948 (na východě tento proces trval až do roku 1956), jakož i ekonomická reforma kancléře Ludwiga Erharda. Výsledkem bylo, že německá ekonomika již v roce 1949 dosáhla předválečné úrovně ao rok později ji překonala o 14,5%. V důsledku toho se na území západních okupačních zón formoval demokratický federální stát a možná nejliberálnější společnost v Evropě.
Imitace demokracie
V sovětské zóně se orgány SMERSH zabývaly denizifikací a poté NKVD, který byl převeden do bývalých nacistických koncentračních táborů Buchenwald, Sachsenhausen, Mühlberg, Torgau a další zařízení. Bylo zde internováno přes 120 tisíc lidí. Některé z nich byly převezeny do SSSR.
Systém zavedený ve východním Německu stále inspiruje některé politické stratégy. Vznikl systém „satelitního víceúčelového systému“. Ačkoli režim nebyl „krvežíznivostí“ mezi „zeměmi lidové demokracie“, byl to bezpochyby nej podvodnější. Formálně existoval mnohostranný systém, ale vedoucí síla byla vyhlášena Socialistickou sjednocenou stranou Německa (SED), která vznikla v důsledku nuceného sloučení komunistických a sociálně demokratických stran. Po „sjednocení“ byli sociální demokraté z vedení rychle vyhnáni a 2 600 aktivistů, včetně známých antifašistů, bylo potlačeno nebo donuceno uprchnout na Západ. Spolu se SED zasedly v Lidové komoře další čtyři strany, z toho tři (Křesťanská demokratická unie, Liberálně demokratický a demokratický rolník) měly rozšířit sociální základnu režimu. Čtvrtá - Národní demokratická strana, vytvořená, jak se říká, podle Stalinova osobního plánu, pečovala o „vzdělané“ nacisty. Vedení a aparát těchto stran byli ohromeni vyslanými komunisty a agenty zvláštních služeb.
Protest v NDR. Foto: RIA Novosti
Spolu s odborovým svazem a třemi desítkami veřejných organizací vytvořily tyto strany národní frontu, která ve volbách vytvořila jednotné seznamy - formálně svobodné (mohli být nominováni nezávislí kandidáti), ale prakticky bez alternativ. Východoněmeckí ideologové prohlásili nacistické období epizodou „třídního boje“ a strany nacistické národní socialistické dělnické strany (skutečně socialistické a skutečně dělnické) - „pokročilé oddělení buržoazie“. Porážku nacismu viděl jako předpoklad pro revoluční stavbu německého socialistického státu.
Ale i takový „pluralismus“ byl fikcí.
Ve skutečnosti v zemi vládli bezpečnostní úředníci - chekisté z ministerstva státní bezpečnosti (Stasi), kteří byli nuceni spolupracovat s téměř padesáti východními Němci.
Stasi provedl úplný dozor, zasáhl do soukromého života, ovlivnil personální politiku v institucích a podnicích a současně dodal německy mluvící zpravodajské jednotky celého východního bloku.
Jinými slovy, ekonomika NDR byla multistrukturální, ale v důsledku znárodnění a kolektivizace byla pod úplnou kontrolou státu. Přes vysoké sazby pro východní blok to beznadějně prohrál se západním sousedem a poskytoval téměř polovinu HDP na obyvatele. Životní úroveň byla tedy jiná. To nebylo možné skrýt, navzdory nedostatku internetu v té době, protože západoněmecké rádio bylo přijímáno v celé NDR, televize téměř všude a německá tisková média pronikla do země přes Československo a Polsko, kde byly prodávány volně.
Pokud neexistovaly jiné příležitosti, východoněmci „hlasovali nohama“: před vymezením hranice emigrovalo z NDR více než 4 miliony lidí a později vláda Spolkové republiky doslova koupila téměř 300 tisíc dalších. Tisíce uprchlíků se na Západ nelegálně přestěhovaly.
V roce 1953 se v NDR konaly mírové demonstrace dělníků, které úřady brutálně potlačovaly lidskými oběťmi za účasti okupačních sil, a několik sovětských vojsk odmítlo střílet neozbrojené demonstranty. Úřady NDR a sovětská správa byly nuceny splnit ekonomické požadavky protestujících. V následujících letech bylo pohraničníky při pokusu o ilegální emigraci zabito asi tisíc východních Němců. Poslední obětí byl 20letý Chris Geffroy, který byl 6. února 1989 zastřelen v berlínské zdi.
Alexanderplatz v Berlíně, východní Německo. Foto: RIA Novosti
V roce 1989 vyrostla v NDR generace, pro kterou byla existence dvou německých států absurdní, přítomnost okupačních sil anachronismus a komunistická ideologie a plánovaná ekonomika jako překážka normálního života. Po kolapsu cen ropy v SSSR a zemích východního bloku se přehnala systémová krize. Pokusem se z toho dostat byl sovětská perestrojka, kterou komunistická ortodoxní kategoricky odmítla z horní části NDR. Příkladem a průvodcem akcemi běžných východních Němců byly revoluční události v Polsku a Maďarsku.
Cena padělání
7. května 1989 se v NDR konaly komunální volby za účasti nezávislých kandidátů a pozorovatelů, kteří úřady zaznamenali masivní falšování. Ten samý večer v Berlíně a Lipsku začaly spontánní protesty účastí několika stovek lidí, z nichž asi 100 bylo zadrženo. Od toho dne se konaly shromáždění, hlídky a demonstrace 7. každého měsíce. Apolitičtí němečtí měšťané byli postupně zatahováni do protestní činnosti. Pokud 8. června bylo v Berlíně asi 300 demonstrantů, včetně 100 zadržených, ao měsíc později úřady zmařily další shromáždění, preventivně zatkly 120 lidí, na podzim se na demonstracích v Berlíně, Lipsku, Drážďanech a dalších městech shromáždily desítky tisíc občanů. Vyžadovali nejen poctivé svobodné volby, ale také změnu politického režimu. Studenti byli obzvláště aktivní. 14. června úřady NDR, jako pokyn krajanům, vyjádřily „silnou podporu“ vůdcům komunistické Číny pro zastřelení studentských demonstrací na náměstí Nebeského klidu.
Režim označil za „opatření k potlačení protispolečenských protestů“ a vydal vlastní úmysly.
Odpověď byla hromadná exodus na Západ. 19. srpna orgány obou zemí dočasně odstranily bariéry na rakousko-uherské hranici. „Evropská piknik“ využilo asi 700 občanů NDR, kteří strávili dovolenou v Maďarsku. 11. září Maďarsko úplně otevřelo hranici, přes kterou přes tři dny překročilo 15 000 východních Němců. "To, co pro nás dnes Maďarsko udělalo, nikdy nezapomeneme," řekl děkuji telegrafu německý kancléř Helmut Kohl. Ve stejné dny davy Němců hledaly útočiště na německých ambasádách ve Varšavě a Praze. Úřady NDR se musely dohodnout na organizaci tranzitních železničních koridorů, aby mohly tyto emigranty poslat do Německa.
V NDR neexistovalo takové mocné a organizované disidentské hnutí jako v Polsku nebo Československu. První vlna protestů byla spontánní. Situace však byla zralá a 9. září 1989 se Nové fórum ohlásilo a prohlásilo touhu po „demokracii, právním státu, míru“. Programové prohlášení podepsalo 30 veřejných osobností, včetně budoucího prezidenta sjednoceného Německa, faráře Joachima Gaucka. K hnutí se připojilo asi 200 tisíc občanů, včetně více než 10 tisíc aktivistů, z nichž mnozí se brzy připojili k nové politické elitě země.
Opozice přibývala na váze každý den a nepotřebovala eskalovat pouliční násilí. Jeden ze zakladatelů Nového fóra si budoucí ministr Sebastian Pflugbel připomněl: „Stará klika mohla přežít déle než rok. Dali jsme jim příležitost odejít organizovaným způsobem. “ Otázka sjednocení Německa nebyla projednána, byla odložena až do obdržení mezinárodních záruk. Mezitím sovětské vedení upřímně varovalo „německé soudruhy“, aby sovětská vojska nezasahovala do vnitřních německých záležitostí. Agenti Stasi hlásili výkyvy a kvašení mezi aktivy „systémových“ stran, o odstranění policie a armády před rozptýlením pouličních akcí.
Úřady zůstaly samy s lidmi a neodvážily se krveprolití.
5. října začala třídenní oslava 40. výročí NDR. Na této svátek se během moru sešli vůdci všech socialistických zemí. Berlín se s nimi setkal s tisíci protestů. Ve Stasi se přesto rozhodli přetaktovat. Demonstranti byli odděleně vytrženi z davu, brutálně zbiti a zatlačeni do vězení. Bezpečnostní síly byly zvláště kruté vůči ženám, otevřeně provokovaly mužské demonstranty. V Drážďanech byly vypuštěny vodní děla a gumové střely a 120 000 lidí se vydalo do ulic v Lipsku a zpívalo: „Jsme tady!“ A „neopustíme!“ Poté demoralizovaná policie a Stasi pracovníci zmizeli z náměstí. Pouliční protesty eskalovaly na revoluci a politický režim ztratil svou legitimitu.
Uprostřed rostoucí krize 18. října odstoupil ze všech funkcí dlouhodobý vůdce NDR Erich Honecker. O dva týdny později přišel do Berlína Alexanderplatz milion lidí, kteří požadovali demokratické reformy. 7. listopadu vláda NDR rezignovala a o den později začala spontánní destrukce berlínské zdi, jejíž fragmenty jsou nyní instalovány jako památky v Budapešti, Rize a dokonce i portugalské Fatimě.
Po celá desetiletí sovětští a východoněmeckí vůdci trvali na tom, že rozdělení Německa je ustálenou otázkou, odráží vůli lidu, a proto není předmětem diskuse. V 70. letech dokonce dosáhli mezinárodního uznání NDR. 18. ledna 1989 Honecker ujistil, že Berlínská zeď bude stát 50 nebo dokonce 100 let. Do té doby bylo 150 000 vojáků, 92 000 zaměstnanců Stasi, více než 170 000 nezávislých informátorů, desítky tisíc policistů a půl milionu sovětských jednotek v 17 milionech obyvatel NDR. Nepomohlo to. O deset měsíců později se zeď zhroutila ao rok později samotná NDR přestala existovat.
Přidat komentář